NADACE TÁTA A MÁMA

NADACE T??TA A M??MAO nás - en
Ke sta??en??
NADACE T??TA A M??MA
O n??sVa??e podporaFotogalerieNa??e pomocProblematikaKontakt

Jak n??s m????ete podpo??it
 

Denisa Prošková
je novinářka a spisovatelka.

V roce 2003 získala s textem "Titulovaná blbost" cenu v soutěži Evropský fejeton. Je autorkou knížky fejetonů "Neberte si to osobně" a spoluautorkou knihy "Chuťopis".

    

Na to by čokoládoví zajíci nestačili
   Vzpomínám si, jak jsem byla v pěti letech nespravedlivě obviněna, že jsem tajně zblajzla čokoládového velikonočního zajíce a zbytky obalu nastrkala do hlíny ke květině jménem mimóza. Ve skutečnosti to udělal můj o osm let starší bratranec, který byl tehdy u nás na návštěvě. Přiznal se o dvacet let později na vlastní svatbě v rámci veselých historek z dětství.
   Už jsem mu odpustila, ale překvapilo mě, jak si ten pocit křivdy úplně zřetelně pamatuju. Jasně, už písničkář Vladimír Merta zpíval, že pravda je omamná květina: slabé nezabije a silné nezahojí... Jenže v pěti letech je vám tato moudrost úplně k ničemu. Nejenže jsem neměla alibi, ale naopak mě usvědčily čokoládové vousy a upatlané ruce, protože jsem snědla svoje vlastní čokoládové dukátky, které jsem měla povoleny. Tehdy jsem udělala první životní zkušenost, že to, že vy víte, jak to bylo, nestačí.  

 

 


A ještě ke všemu mě rodina rozbrečela řečmi: „Tak se přiznej, vždyť o nic nejde. Nám nevadí, žes to snědla, ale že nám lžeš!“
   Bezmoc je strašlivý pocit! Bylo mi tak hrozně, že jsem vysypala z oranžového kufříku oblečení na panenky, dala do něj zbytek čokoládových dukátků ve zlatých papírcích, knížku Ferda mravenec a kulicha, aby mě neofouklo a odešla od těch, kteří mě nechápou, do světa. Celou cestu jsem vzteky a sebelítostí brečela a u lesa mě na kole dojela vyděšená maminka, směrovaná sousedy ryjícími zahrádky a pozorujícími cvrkot. Moc se mi tehdy ulevilo.
   Život prostě není fér a začíná to už v momentě, kdy se ze shluku buněk v děloze proměníme v člověka a tělo nás pak vyplivne do světa. Co je spravedlivého na tom, že někdo roste v děloze doprovázený proklínáním a sotva vyleze ven, skončí v babyboxu nebo kojeneckém ústavu? A jiný je vítaný jako div ne vyslanec z nebes?
   Největší lež, která kdy zazněla, je ta o spravedlivé startovní čáře a rovných příležitostech. S křivdou už přicházíme na svět: rodiče, kterým se rodíme, si nevybíráme. Ono se tedy někdy tvrdí, že ano, ale to se jen tak říká. Přiděluje nám je osud, který na férovost zvysoka kašle. Pěstouni mají můj respekt,

Děkujeme partnerům a dárcům

logo reklamní kliniky

 

 

 

nadace čez

     

 

 

 



první strana [1]
předchozí strana [1]
Zp??t do menu
následující strana [3]
poslední strana [3]
2 / 3